Co IT - týden dal: vojandy, obžerství

Co IT - týden dal: vojandy, obžerství

  • Comments 1
  • Likes

Kanty> Tak se nám rok s rokem sešel a minulý týden jsme spolu se sousedy tatínky a našimi ratolestmi absolvovali další ročník expedice Chlapalucha 2013. Zatímco minulý ročník se nesl v duchu skotských her, letos jsme zvolili armádní tematiku. To mělo několik výhod. Jednak jsme mohli děti klidně nechat, ať se zasviní v blátě, protože to k maskáčům patří, jednak jsme na ně mohli beztrestně řvát, protože tak to na vojně chodí. Zavzpomínal jsem si na základní vojenskou službu, vžil se do role svých tehdejších nadřízených a musím přiznat, že se mi to docela líbiloVeselý obličej

Samozřejmě neběhali jsme celý týden v maskáčích. Chodilo se po horách, jezdilo do bazénů, zkusili jsme i lanový park. Starší dceru dokonce pustili na okruh pro dospělé, což bylo na jednou stranu super, na druhou stranu musela jít s doprovodem, tedy se mnou. Jsem lanovými parky nepolíbený, mám strach z výšek, ale co bych pro dítě neudělal. Nakonec jsme to s vypětím sil dali oba, ale na dceři už ke konci bylo vidět, že toho má vážně dost. Klepaly se jí svaly, bála se pohnout, až mi jí bylo líto. Ale byla statečná, vydržela až do konce a zasloužila si velkou zmrzlinu.

Ale zpět k armádnímu dní. Výstroj jsme si vezli z domova (pravda, sehnat maskáče na osmi a pětiletou holčičku byl problém, musel jsem koupit kraťasy pro sebe a holt jsem jim je utáhl kolem pasu; trička jsme naštěstí sehnali ve vietnamské tržnici), takže bylo dílem okamžiku berušky ustrojit. Navíc jsem sehnal pravé armádní maskovací barvy, a výsledek byl ohromující:

Chlapalucha 2013

K celé legraci se přidali i tatínkové a troufám si tvrdit, že kdybyste tam tehdy byli a jeli náhodou okolo, určitě byste v tomto drsoňovi nepoznali uhlazeného IT evangelistu:

Chlapalucha 2013

Potom jsme vlétli na plnění bojových úkolů, a jak už to tak bývá, nebylo to úplně ono. Například ty válečné barvy: vypadá to skvěle, ale víte, jaké je v tom horko? Potili jsme se neskutečným způsobem a po dokončení bojovky jsme měli barvy rozpatlané tak, že jsme vypadali spíš jako plátna bláznivého surrealistického malíře, než všeho schopná elitní jednotka dětských vojáků.

Ale nakonec to dobře dopadlo. Užili jsme si blbnutí po lese, střelbu z airsoftových a paintablových zbraní, bitvu s balonky napuštěnými vodou (plnili jsme je hodinu, děti to vystřílely za třicet vteřin), a když pominu fakt, že barvu jsem nacházel na povlečení do konce pobytu, bylo to fajn.

Jak se týden chýlil ke konci, pociťoval jsem čím dál větší hlad. Ono s dětmi je totiž problém, že nikdy nevíte, kolik toho sní. Proto jsem při obědě objednával jednu dětskou porci jídla pro mladší dceru, normální porci pro starší dceru a já pak dojídal, co zbylo. Obvykle toho zbylo více než dost, ale s blížícím se koncem týdne beruškám ubývala energie, takže baštily víc a víc. Ostatně nebyl jsem jediný, kdo řešil podobný problém. Jeden z kolegů tatínků objednal svým dvěma dětem (věk, 3 a 7) polévku pro menšího syna a svíčkovou s pěti knedlíky pro sebe a starší dceru. Udělal tu chybu, že svíčkovou dal nejdřív dceři. Po snězení masa a čtyř knedlíků putovalo jídlo mladšímu bráškovi, který mezitím zbaštil polévku, a ten dojedl poslední pátý knedlík. Zoufalý výraz v tatínkově tváři jsem nevydržel, a protože u nás byl zrovna postní den, podělil jsem se s ním o naše nesnězené porce.

Každopádně hlad rostl a proto jsem se sobotu zdravě naštval, a jelikož jsme se nacházeli ve vyhlášené restauraci Kozí chlív, kde vaří přímo excelentně, rozhodl jsem se myslet i sám na sebe. Dětem jsem objednal dvě dětské porce a sám jsem si dal třísetgramovou panenku s hranolkami a zálivkou z kozího sýra. Byla to skvělá ňamka a protože jsem byl výborně naladěn, rozhodl jsem se dorazit dezertem v podobě palačinky. Bohužel mi nedošlo, že v této restauraci se palačinky podávají jako hlavní jídlo a jsou skutečně poctivě udělané. Když je přinesli, udělalo se mi mírně mdlo. Ale jsem Kantůrek a Kantůrci od stolu neutíkají. Po dojedení jsem měl pocit, že vybuchnu jako ten známý žrout z filmu Montyho Pythona. Ale zvládl jsem to, dovezl děti na chatu, po zbytek dne funěl a obával se večeře. Naštěstí mě moje berušky zachránily a své jídlo kompletně vzorně snědly, takže jsem byl uchráněn té potupy, že bych po nich nemohl dojístVeselý obličej

Pohodový víkend bez svědivých barev a pouze s mírným přejezením přejí

Kanty a KFL (t.č.n.d.)

Your comment has been posted.   Close
Thank you, your comment requires moderation so it may take a while to appear.   Close
Leave a Comment
  • Dobře jsem se pobavil, a vy ještě líp. Až na ten hlad to muselo být fajn!:-) Každopádně k tomu tvrďákovi, co je na fotce bych si na pivo nepřised:-)