Kanty> Tento týden trávilo téměř celé naše oddělení tři dny v Mnichově, kde jsme měli hromadné setkání s dalšími středo- a východoevropskými kolegy. Probíraly se strategie, výhledy do budoucnosti, debatovali jsme o best practices, zkrátka dělali jsme takové ty klasické korporátní věci. Jelikož je ale Microsoft velmi přátelský ke svým zaměstnancům, jeden z večerů byl vyhrazen zábavě mimo hotel, konkrétně motokárám. V sedm večer jsme natěšeně nastoupili do přistavených autobusů a cestou k místu akce jsme přemýšleli, jak to tam bude vypadat. Nadšen byl zejména KFL, protože motokáry jsou jeho specialita a při podobných kláních bývá pravidelně na předních příčkách s nejlepšími časy.

Po příjezdu na místo byl ovšem KFL velmi zklamán. Jednak dráha měřila něco málo přes 400 metrů, což je prý málo (nevím, sám moc zkušeností s motokárami nemám), motokáry byly elektrické, nikoliv na benzín (což KFL okomentoval tím, že to vůbec nepojede a až se vyšťaví baterky, budeme v háji) a nakonec: protože to němečtí pořadatelé pojali velmi disciplinovaně, byli u trati dva maníci s vlajkami, kterými signalizovali pomaleji jedoucím motokárám, aby pustily rychleji jedoucí vozy. Předjíždění pomocí odstrkávání a podobných věcí bylo striktně zakázáno a za naražení do soupeře hrozil vyhazov z trati. To Karla dorazilo a prohlašoval, že z toho sebrali veškerý adrenalin a nemá cenu vůbec jezdit. Nakonec ale váhavě souhlasil a rozhodl se přece jen nastoupit do kvalifikačního kola.

Zde se ukázal další problém. Při příchodu jsme vlastnoručně psali na seznam svá jména a příjmení, což se pak německým pořadatelům ne vždy povedlo přesně přepsat do počítače. Někteří z nás pak měli velký problém se vůbec na startovní tabuli najít, ostatně posuďte sami: z Irči Buličkové udělali Bulikovou, slovenská kolegyně Hrapková byla přepsána jako Křápková, z Jirky byl najednou Virka a tak dále. Nejvíc na celou situaci vyzrál Karel, který se vtipně napsal pod svým blogovým nickem a jeho KFL bylo jedno z mála nezkomolených jmen. Ale co, pořád to bylo lepší než zkomoleniny jmen maďarských a řeckých kolegů, to bylo teprve maso.

WP_000290
Snímek kolegy Juřka při průjezdu zatáčkou před cílovou rovinkou. Júřa jel tak rychle, že ani superdokonalý a ultrarychlý Windows Phone nezachytil víc než rozmazanou skvrnu.

Kvalifikace proběhla celkem v pohodě, jelo se na deset kol a počítal se nejlepší čas. Karla v tu chvíli chytil bojový zápal, protože během jeho jízdy si jeden ze spřátelených manažerů dovolil být rychlejší, což KFL nelibě nesl a sliboval odvetu (pozn. KFL: taky jsem ho porazil, viz můj text níže). Pak se ukázalo, že z kvalifikace postupují všichni a časy slouží pouze k určení příslušnosti k jednotlivým týmům. Nejprve byli podle nejrychlejších časů vyhlášeni kapitáni (a ke cti české pobočky nutno říct, že ze čtrnácti družstev jich čtyři měla českého kapitána), kteří pak dostali seznam zkomolenin, ze kterých měli sestavit své družstvo. To se ukázalo jako problém, jednak kvůli zkomoleným jménům, jednak protože poměrně hodně lidí po kvalifikaci odešlo zpět do hotelu, takže jedno družstvo mělo pouze kapitána, což byl při požadavku minimálně pěti střídání během šedesáti kol docela těžko řešitelný úkol. Po patřičných úpravách byly týmy konečně kompletní a vyrazilo se na trať. Závod samotný nebudu popisovat, snad jen zmíním, že motokáře Irčina družstva došla pět kol před koncem baterka, takže jsem poprvé v životě viděl, jak motokára “safety car” odtlačuje jinou motokáru do depa. Irčino družstvo se tak propadlo z druhého místa až na pátou pozici, což Irču opravdu, ale opravdu rozladilo. Uklidnilo ji až šampaňské, které pořadatelé družstvu věnovali jako kompenzaci, a také fakt, že moje družstvo (bez problémů s baterkami) skončilo až osmé. KFL se svým týmem skončil třetí, domů si přivezl slušivý pohár a radost mu kalil pouze fakt, že zlatou pozici obsadilo družstvo spřáteleného managera.

Na naší příští týmové poradě hodláme vznést požadavek směrem k managementu, týkající se počtu tréninkových hodin na motokárách, abychom příští rok byli ještě lepší. Držte nám palceVeselý obličej

Irča> Jak již Tomáš psal výše, tento týden jsme trávili v Mnichově, a automobilovým fandům se tak naskytla skvělá příležitost navštívit místní BMW muzeum.

imageJak asi už všichni víte, máme mezi sebou jednoho obzvláště nadšeného automobilistu, BMW “hardcore fan”, a sice KFLho. Ve středu, po skončení oficiální části programu, jsme se proto ve složení KFL, já, Karpíno (náš šéf), Eva a Katka vydali místní atrakci navštívit. Program skončil cca v 16:15 a měli jsme od KFLho informaci, že muzeum zavírá v 18:00. Vedoucí skupiny – překavpivě KFL – se proto chopil navigace a hnal nás tou zaručeně nejkratší a nejlepší cestou směrem k muzeu. Tak zkušenost to byla zajímavá. Měli jsme jedinečnou šanci poznat místní sídlištní gangy a různá tajuplná zákoutí (viz. foto – omlouvám se za kvalitu, ale fotila jsem za poloběhu a trochu se mi třásla ruka). Chvílemi se nám vzhledem k vražednému tempu, které nasadil, ztrácel KFL z dohledu, ale nakonec jsme se ve zdraví a bez újmy opravdu všichni dostali až na místo určení, tj. před vchod do BMW Welt.

Mile nás překvapilo, když jsme si na vstupních dveřích přečetli, že mají otevřeno až do 20:00. Budova BMW Welt je monstrozní a to jak zvenku, tak zevnitř. Kousek od vchodu se nalézá obchůdek (samozřejmě jako marketér cením strategické umístění, nikdo ho nemůže minout), do kterého jsme samozřejmě všichni zapadli. My spíše na čumendu, KFL v něm s nadšeným výrazem pobíhal od jednoho regálu k druhému. Jeho cca půlhodinové úsilí nakonec vyústilo imagev nákup semaforu pro juniora, trička a pár dalších drobností. Konečně jsme byli připraveni vyrazit na obhlídku.

Vystavené modely byly krásné, ale zdálo se nám, že jich tu je nějak málo a jedná se o samé moderní kousky. To nám k muzeu nějak nesedělo. Začali jsme se tedy pídit po informacích. Díky brilantní němčině kolegyně Katky: „Muzeum und die kasse bitte?“ jsme se dozvěděli, že tato budova není muzeum. To je přes ulici, a máme spěchat, protože vstupenky se prodávají pouze do 17:30 a muzeum zavírá v 18:00 hodin. Tuto informaci jsme získali v 17:27. Tak to byla v kostce naše návštěva muzea. Zklamaní, s vyčítavými pohledy upřenými na KFL, nesoucího své dvě tašky plné gadgetů, jsme se šourali zpátky do hotelu.

Když jsme večer vyprávěli tuto historku kolegům u baru, jeden z nich se nesměle optal: „A do továrny nechcete?“ KFL rázem pookřál: „Cože? Jaká továrna, kde? Tam se dá jít? Tam musím a koupím si tam píst!“ Továrna, kam se dá opravdu jít na prohlídku, je umístěna hned vedle BMW Welt a muzea. Zrodil se nový plán. Do muzea a továrny vyrazíme znovu ve čtvrtek, po skončení summitu.

Ve čtvrtek kolem 13:30 jsme se tedy octli znovu před vchodem do BMW Welt. Tentokrát jsme obchůdek u vchodu minuli bez povšimnutí a řítili se po lávce k pokladnám. U pokladen jsme zjistili, že opravdu lze navštívit továrnu! Vypuklo velké nadšení, které ovšem netrvalo dlouho. Do továrny se jít sice dá, ale je vyprodáno, rezervace se musí dělat několik dní dopředu Smutný obličej. Koupili jsme si tedy vstupenky do muzea a šli alespoň tam. V rámci expozice už pak každého zaujalo něco jiného. Já jsem se fotila s auty Jamese Bonda, Katka zkoumala historii, KFL motory. Závěrem bych snad již jen zmínila dvě věci, které přišly nejzajímavější mně:

1) Excel zřejmě původně vymysleli v BMW:

image

2) Lidé, kteří schvalují návrhy domů, musí mít hodně velkou představivost. Nebo vy snad vidíte ve skice na obrázku jedna dům na obrázku dvě??

Obrázek 1:
image

Obrázek 2:
image


KFL > Prakticky všechno zásadní bylo řečeno v textu výše, upravím tedy jen pár drobností :).

Opravdu jsem po příjezdu do kart centra špačkoval a označil elektrické ježdění pod dohledem traťových asistentů za nudnou zábavu pro děti. Bez adrenalinu, vzrušení, závodění. Bezpohlavní. A tak dále. Když ale přišla kvalifikace a jedna řecká kolegyně nechtěla jet, byl jsem požádán, aych to vzal za ní. S otráveným výrazem jsem svolil…

Několik zajímavostí k elektrickým motokárám organizovaným v Německu:

  • Kromě helmy člověk fasuje jednorázovou bavlněnou kuklu. Proti největšímu kart areálu v Praze příjemné překvapení. Jednu jsem si dovezl i domů :).
  • Motokáry jsou stejně rychlé jako benzínové a na pružné zrychlení i možná rychlejší.
  • Obsluha trati má v ruce dálkový ovladač, kterým může všechny motokáry dálkově zpomalit, popř. i vyřadit ze závodu, např. v případě nehody či porušení pravidel. Rozhodně zajímavé a z hlediska bezpečnosti i efektivní řešení.
  • Modré vlajky a pokyny k puštění rychlejšího auta, které jsem označil za totální problém, se nakonec ukázaly jako účinné řešení, neb se na trati pohybovali řidiči nejrůznějších “kvalit”. Komplikace nastala v případě, že začátečník nestíhal vůbec vlajky vnímat, takže stejně neuhnul.

A jízda… Trať měřila 450 metrů a když jsme přijeli, místní “borci” jezdili časy v rozmezí 32-34 vteřin. To jsem si zapamatoval, protože člověk potřebuje nějaké to srovnání, že… Vyrazil jsem tedy na trať a po první zatáčce mě to samozřejmě začalo zase bavit. Pomalejší občas uhýbali, občas jsem je i předjel (což je v motoká��e poměrně technická záležitost) a ve finále jsem skončil s časem 33,71 vteřiny na kolo. Můj CEE šéf (spřátelený manažer) měl radost, že zajel rychlejší čas (váží o 20 kilo méně než já) s finálními 33,29. Já ale věděl, že jsem z těch X kol prakticky ani  jedno nejel bez překážky (čti pomalejšího jezdce) a že tedy moje šance ještě přijde v druhé kvalifikaci, tentokrát zajeté pod mým jménem. Což jsem mu řekl. O 20 minut později byl dost zklamaný, když jsem mu mával před obličejem papírem s časem 33,25, a sliboval krutou pomstu. Fakt, že nám to oběma potom natřel náš kolega z Ruska s 32,97, už byl jen třešničkou na dortu ;).

Samotný závod byl zajímavý. Už jen tím, že bylo 11 týmů po 5 lidech (teoreticky) a tudíž se dala čekat nekonečná skrumáž aut na trati. Můj tým měl ve finále jen 3 členy a už předem jsme věděli, že z 60 předepsaných kol odjedu coby nejrychlejší z nich nejvíc. Startovali jsme ze 6. pozice a během prvních dvou kol spadli na předposlední místo díky hromadné nehodě, do které mě napasoval kolega z Maďarska. Než nás vyprostili…

Kdo mě zná, tak ví, že nejsem moc soutěživý typ, ale když jde o auta, neznám bratra. Zaťal jsem zuby a vyrazil do boje. Po 12 kolech a postupu na 7. pozici jsme střídali a já netrpělivě okusoval zábradlí u televize a pozoroval naší klesající pozci, a to i přes obrovskou snahu kolegyně z Německa. Další člen týmu z Chorvatka potom udržel 9. místo a opět jsme střídali.

Střední jízda byla nejzajímavější, protože jsem během cca 10 kol předjel 9 aut, z toho jedno dvakrát (viď, Iren?). Střídali jsme na pátém místě, kolega se propadl na šestou pozici a 7 kol před koncem jsem před sebou měl ještě spoustu adrenalinu.

Jen díky tomu, že Irenině týmu došla baterka, jsme skončili s vyplazeným jazykem třetí, přesto se nám (neskromně řeknu, že mně :)) povedlo zajet nejrychlejší čas ze všech týmů - 32,48. Takže morálně čtvrtí, fakticky třetí a moje nálada po skončení závodu byla na špici. Adrenalin mi tekl z uší, euforie jakbysmet a když jsme přebírali pohár, stříkala ze mě radost horem dolem.

A k tomu muzeu… Čekal jsem, že bude expozice obsáhlejší, kupříkladu v sekci M Power zcela chyběla M5 E39 (moje srdeční záležitost), ale nakonec návštěva byla uspokojivá. Ostatně nádherná M635CSi z roku 1983 mi to vynahradila. No řekněte, nejsou ty tvary i dnes, po téměř 30 letech, stále dechberoucí?

WP_000142

Příjemný víkend bez vybitých baterek a zmeškaných muzeí přejí,
- Kanty, Irča a KFL