Co IT-Týden dal: kobylka a super zrychlení (update)

Co IT-Týden dal: kobylka a super zrychlení (update)

  • Comments 4
  • Likes

Kanty> Tak jsem se tento týden zase naučil něco nového o svých ratolestech. Zjistil jsem, že jsem doposud nepoznal hranice zrychlení, jaké jsou schopny vyvinout.

Před pár dny, takhle v podvečer, probíhala klasická kontrola a úklid dětských pokojů po náročném dni plném hraní. Dcery sbíraly hračky, já jim pomáhal dobrou radou, vlídným slovem a sem tam i motivačním napomenutím ve chvíli, kdy tempo prací klesalo. Nakonec jsem nevydržel a začal jsem sbírat taky, abychom se vůbec dopracovali ke zdárnému konci. Mimo jiné jsme sbírali i plastové napodobeniny zvířátek a tak jsem si málem stříknul do textilu, protože figurka kobylky luční, kterou jsem hodlal sebrat taky, najednou odskočila o půl metru. Přítomná starší dcera vystřelila z pokoje tak rychle, že vyvolala malé tornádo, a z bezpečné vzdálenosti zpoza rohu na mě řvala, ať něco udělám.

Zklidnil jsem obě dcery a jsa starostlivým rodičem, udělal jsem jim přednášku o kobylce luční. Ta si mezitím nerušeně pochodovala po dceřině posteli, komíhala nožkama a celkově působila tak klidným dojmem, že dcery neodolaly a přišly blíž, aby si jí pořádně prohlédly. Poté se kobylka rozhodla, že už má obdivu dost, a frnkla za postel. Nechtěl jsem jí zabíjet a tak jsme si řekli, že kobylku necháme v klidu, ať vyleze a odletí. Večer skutečně po kobylce nebylo ani vidu ani slechu, dcery v klidu zalehly a usnuly.

Následující den večer jsem pro jistotu před spaním zkontroloval oba pokoje znovu, po kobylce ani vidu ani slechu, i uložil jsem děti a s pocitem dobře vykonané práce odešel do přízemí udělat si kafe. Po zhruba třech minutách se ozval neuvěřitelný řev (něco jako "tááátíííííí, kobykááááááá") a byl slyšet dupot dětských nožiček, které neskutečnou rychlostí přemístily mladší dceru z postele do opačného konce domu. Zkoušel jsem pak stejnou vzdálenost překonat osobně, ale takového času, jaký se povedl mojí dceři, se mi dosáhnout ani zdaleka nepodařilo.

Asi uhodnete, co bylo příčinou takové rychlosti. Máte pravdu, kobylka. Seděla na pelesti, asi dvacet centimetrů od místa, kde má dcera obvykle položenou hlavu, a spokojeně na nás koukala. Uznal jsem, že tady už to dobré slovo nespraví, popadl jsem nejbližší vhodný předmět (plastový hrnec na vaření z dětské kuchyňky), kobylku chytil a následně vyhodil. Poté jsem si vyslechl obvinění, že jsem hnusák, protože jsem chuděrku kobylku vyhodil z okna v patře a ta teď má určitě zlámané nožičky, strávil čtvrt hodiny vysvětlováním, že kobylka nemá zlomené nožičky, protože umí létat, další čtvrt hodiny ujišťováním, že dětské postýlky už žádné další kobylky neobsahují, uložil jsem děti a šel si dolů vypít studenou kávu.

Doporučení pro všechny rodiče: pokud chcete  zrychlit činnost svých dětí, pořiďte si kobylku. Funguje to, mám to osobně vyzkoušenoVeselý obličej.

KFL> S mírným zpožděním, ale přece. Historka o kobylce mi evokovala naše pavouky. Tedy ne že bych tyhle "monstra" choval, ale na jednom z trámů venku máme pavouka (plus dalších cca 20 mezi keříky). Je šedivo-černý, pruhovaný a docela velký. Odhadem má průměr kolem 4 cm (nohy). Pavouk, kterému přezdívám José (čti Choze), si mezi zavětráním a trámy postavil takové hezké 6+kk o rozloze cca 1 m2. Jde o gigantickou stavbu, kterou svědomitě udržuje a hlídá. Nebohého hmyzu je v pavučině nepočítaně a při bližším pohledu se nejednomu zdá, že je José spokojený. Zajímavou je ovšem jeho snaha o socializaci. Jeden chovatel pavouků mu říkal, že pavouky nelze ochočit a domestikovat. Zkrátka vás nepoznají ani po letech. Proti tomu jde moje historka o sklípkanovi, který aportoval párátka, ale to už je vedlejší. V každém případě José se sbližovat chce. Ovšem pouze s mojí ženou. Kdykoli si totiž ta sedne na židli pod trámy, José se spustí na úroveň její hlavy a rozverně se točí ve větru. Výsledkem jeho snažení je pouze to, že manželka s výkřikem vyskočí a prchá do bezpečí. Marně jí vysvětluju, že pavouk je neškodný kamarád, který nosí štěstí.

Posledně mě donutila, abych pavučinu zrušil a Josého zlikvidoval. Pavučinu jsem sice zdemoloval, ale pavouka odnesl na jeden záhon. A co myslíte? Do rána byl zpátky a opravoval škody. Jednoho ale osminoh přecijen dosáhl. Žena se otupila neustálými pokusy o sblížení a ačkoli sice pořád vyskakuje a prchá, už mě nenutí likvidovat pavučinu či pavouka samotného. Takže to vlastně dobře dopadlo. Hlavně jí nesmím říct o tom megapavoukovi, který si rozpletl dvoupatrové sídlo na rododendronu.

Hezký a pohodový víkend přejí,
- Kanty & KFL

Your comment has been posted.   Close
Thank you, your comment requires moderation so it may take a while to appear.   Close
Leave a Comment
  • Výborné CITD, pěkné napsáno a hlavně jsem se fakt pobavil (na cizí účet :))

  • Jo, pořídit si medvídka mývala už není v módě :-) Jinak, pokud bude upadat fyzička dětí, doporučuji přitvrdit a poohlédnout se po ošklivější havěti :-)

  • Já jsem prozměnu žil v domění, že vosy jsou stvoření, stavející si svá obydlí ve škvirách, půdách, zemních dírách ale obecně mají pořešeno aby byly v závětří a v suchu. Asi vzhledem k socializaci a dostupným moderním materiálům jsem na zahradě letos našel 2 hnízda vos z boku kamene, nikterak nechráněno přírodním vlivům, a při 3 denním vytrvalém letním deštíčku jsem zjistil, že jsou i obstojne water proof ;) bůh ví, z čeho to postavily...

  • :-)